Psaní čínštiny v latince - skripta

Psaní čínštiny v latince - skripta

Přepis čínštiny do latinky

Čínština není v originále zapisována latinkou ani azbukou, ale čínskými znaky. V ČLR v 50. a 60. letech proběhla reforma písma, která řadu znaků zjednodušila. Rozlišujeme tedy tradiční znaky a zjednodušené znaky. Dnes je v ČLR standardní používání zjednodušených znaků.

Evropské národy si vyvinuly různé formy přepisu do svých písem, v českém prostředí jsou nejvýznamnější český přepis (Švarného), v anglických textech se lze nejčastěji setkat s Wade-Gilesovou transkripcí, v ruských pak s Palladiovou transkripcí.

V 50. letech byla v ČLR vyvinuta oficiální forma zápisu čínštiny v latince. Ta je dnes používaná i mimo Čínu jako mezinárodní oficiální standard, nazývá se pchin-jin. Rozšířené je používání zejména zjednodušeného pchin-jinu bez interpunkčních znamének, které vyznačují tóny.

 

Anglická transkripce

Od minulosti existovala celá řada různých způsobů zápisu čínské výslovnosti. Když se Evropané dostali do styku s čínštinou, začali zapisovat její výslovnost podle pravopisných zvyklostí té země, ze které pocházeli. Tak vznikly transkripce francouzská, německá atd.

Ke konci 19. století Herbert Giles upravil dřívější anglický přepis, který zhruba o čtvrtstoletí předtím vytvořil britský diplomat a sinolog sir Thomas Wade. Výsledná forma, známá jako Wade-Gilesova transkripce, se pak stala nejrozšířenějším přepisem nejen v anglicky mluvících zemích, ale i mimo ně. Můžeme se s ní příležitostně setkat ještě dnes, např. v knihách o čínské historii. Postupně ji však vytlačil pchin-jin. Wade-Gilesův přepis využívá apostrofů k označení přídechových souhlásek a horních číselných indexů k označování tónů (např. výslovnost znaku 请 – „čching“, v pchin-jinu přepisovaná jako qĭng, se zde zapisuje jako ch’ing3). V publikacích, které nejsou vědeckého charakteru, se apostrofy a tónové indexy obvykle vypouštějí (ching).

 

Česká transkripce

Česká fonetická transkripce je metoda, jak přepsat text z čínských znaků do latinky, aby v rámci možností přibližoval jejich výslovnost českým čtenářům. Vytvořil ho v roce 1951 významný český sinolog prof. Oldřich Švarný ve spolupráci s dalšími českými orientalisty. Dodnes jde o metodu, které Pravidla českého pravopisu dávají přednost při přepisu čínských slov v českých textech. Protože ve zbytku světa se mezitím ustálila metoda pchin-jin, je Česko jednou z mála zemí, která tento standard zatím nepřijala. To však platí hlavně v běžných, např. novinářských textech. V akademické sféře, ale třeba i v mapách, se i v Česku užívá stále častěji pchin-jin.

Nespornou výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři vyslovit čínský výraz alespoň přibližně podobně, jako zní čínsky, zatímco u pchin-jinu by si nevěděl rady s některými písmeny, jejichž výslovnost se od češtiny hodně liší.

I když v některých případech byly zavedeny některé transkripční prvky v češtině poněkud neobvyklé, např. psaní „ťi“ nebo psaní apostrofu na označení neurčité samohlásky, přesto je nutné uznat, že se způsob přepisu vcelku bez odporu ujal a vžil. Jeho hlavní výhodou je, že vystačí s českými písmeny a podává laickému čtenáři obraz čínského jazyka celkem věrně. Naproti tomu nevýhodou je — kromě nejednotnosti vyplývající z toho, že nejde o mezinárodní standard — paradoxně také ve výslovnosti, český přepis totiž neumožňuje zaznamenat melodii řeči, tedy tóny, které u jinak stejně znějících slabik naprosto mění význam slov.

Příklady českého přepisu

Čínština je jazyk, v němž jsou základem slov slabiky psané danými znaky; do češtiny přepisujeme jednotlivé slabiky čínských slov plně, nezkráceně, a oddělujeme je spojovníkem. Jen několik jmen píšeme již tradičně dohromady bez spojovníku. Uvedeme si příklady několika druhů jmen:

zeměpisná jména: Chang-čou, Jang-c’-ťiang; ale bez spojovníku Peking, Tiencin;

jména literárních výtvorů: Paj-mao-nü, Tao-te-ťing, Ťin-Pching-Mej, Er-ja;

jiná jména vlastní: I-che-čchüan (boxeři);

jména obecná: ku-wen (starobylá próza), paj-kan-r’ (pálenka); bez spojovníku: kaoliang (obilnina Sorghum chinense).

 

Pchin-jin

K přepisu čínštiny do latinky se od roku 1977 má již oficiálně užívat jediný mezinárodně standardizovaný čínský hláskový systém, nazývaný chan-jü pchin-jin (neboli v tomto systému zápisu hànyŭ pīnyīn). Jiné, starší způsoby přepisu čínštiny, zejména národní transkripce (česká, anglická apod.), ještě stále existují, avšak ve styku se samotnými Číňany dnes užijete v drtivé většině případů pouze pchin-jin.

Přestože je jí poměrně blízký, pchin-jin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost některých písmen se od angličtiny velmi liší.

Většinou pchin-jinem zachycujeme standardní výslovnost čínských znaků (tzv. obecnou čínštinu neboli pchu-tchung-chua). Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu.

Významové tóny a jejich značení v pchin-jinu

Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (thajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Tento důraz na intonaci však nedělá z čínštiny nijak zvlášť muzikální jazyk. Dalo by se říci, že západní jazyky používají melodii se stejnými tóny jako čínština a navíc s mnoha dalšími. Rozdíl je v tom, že u nás vyjadřujeme změnou tónu (melodie) jen změnu nálady nebo důrazu, jako při zvolání, výčitce, příkazu, kárání atd. V čínštině ovšem změna tónu změní i samotný výraz. Takže každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která určuje význam slova.

Tónový systém čínštiny je velmi odlišný u severních dialektů včetně oficiálního pekingského pchu-tchung-chua (pŭtōnghuà) a u dialektů jižní a střední části Číny. V pekingském dialektu existují 4 tóny, označované diakritikou nad samohláskou (např. „hàn“) a jeden tzv. neutrální tón bez označení. Základními čtyřmi tóny jsou:

1. - rovný, vysoký (jako když něco podáváte: „Na!“), značí se rovnou čárkou - nā

2. - stoupavý do vysokých poloh (jako když se zeptáte: „Co?“), značí se čárkou - có

3. - hluboký sestupný (připomíná zvuk velmi uznalého: „Nó…“), značí se háčkem - nŏ

4. - klesavý do hlubokých poloh (jako když řeknete: „Fuj.“), značí se čárkou dolů - fùj

Klasickým příkladem je čínská slabika „ma“ – „mā“ znamená matka, „má“ konopí, „mă“ kůň, „mà“ nadávat, spílat, hubovat. Kromě toho slůvkem „ma“ bez tónu na konci věty tvoříme otázku. Věta „matka nadává koni“ by se tedy řekla: „mā mà mă“, pomocí téže slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem může být třeba slabika „yi“: yī = jedna (číslovka),  yí = obřad,  yĭ = myslet,  yì = sto milionů.

 

Další formy transkripce

Sami Číňané zkoušeli vytvořit různá fonetická písma pro přepis výslovnosti čínských znaků. Takzvaná „Národní fonetická abeceda“ Ču-jin c‘-mu (nebo též MPS, tj. Mandarin Phonetic Symbols), jež svým vzhledem připomíná japonskou katakanu, byla přijata roku 1918. Ačkoli se dnes již v praxi téměř nepoužívá, přesto je ve standardním kapesním znakovém slovníku (Sin-chua c‘-tien) u každého znaku uvedena výslovnost nejen v pchin-jinu, ale i ve značkách této abecedy, a to i v posledním vydání slovníku z roku 2004.

O něco později, v r. 1928, byl Číňany přijat jiný oficiální transkripční systém. Ten byl již založený na latince. Nazývá se Kuo-jü luo-ma-c‘ (v samotném systému psáno Gwoyeuh romatzyh), neboli „Romanizační abeceda pro národní jazyk“ (zkratka GR).

GR

Kuo-jü luo-ma-c‘ (neboli GR) má jeden zvláštní rys: pro vyznačení tónů nepoužívá číslice nebo speciální diakritiku, ale vtěluje tón přímo do hláskového zápisu slabiky.  

Naučit se tento systém je poměrně obtížné. Na rozdíl od pchin-jinu ale jasně odráží fakt, že pokud se slabika vyslovuje v jiném tónu,  jedná se opravdu o jinou slabiku.  Např. slabiky: 买 mae „kupovat“ a 卖 may „prodávat“ jsou na první pohled dvěma odlišnými slovy. V pchin-jinu to ovšem není tak patrné: 买 măi  a 卖 mài.

Porovnejme nyní zápis ve všech čtyřech tónech např. u slabiky „čching“:

GR:                      ching         chyng        chiing           chinq

Pinyin:                  qīng           qíng           qĭng            qìng

 

Odlišná „písmenková“ podoba slabik, které se při výslovnosti liší pouze tónem, usnadňuje studentovi zapamatování správného tónu u každého nového znaku. Říkávalo se, že studenti zpočátku přepis GR nenávidí, a pak na něj přísahají. GR má dodnes své zastánce, i když dávno ztratil své pozice ve prospěch pchin-jinu.

Občas můžeme narazit na některé modifikace GR, třeba na systém, který na základě GR vyvinul čínský lingvista a učenec Lin Jü-tchang. Mění v něm způsob zápisu některých tónů, např. slabiky zapisované v GR jako ching, chyng, chiing, chinq se nově psaly jako ching, chirng, chiing, chingh.

Patříme k mluvčím evropských jazyků, ve kterých se významové tóny nevyskytují. Je pro nás obtížné přijmout představu, že určitý melodický průběh je nedílnou součástí slova a že je právě tak důležitý jako hlásky, z nichž je slovo utvořeno. Neboli: že rozdíl mezi tan vysloveným stoupavě a tan vysloveným klesavě je pro Číňana stejně velký, jako je pro Čecha rozdíl mezi slovy maso a laso. Tón vnímáme spíše jako nějakou „parádu“ navíc, kterou jde v případě potřeby zanedbat. Avšak tón na čínské slabice je jako kostka cukru vhozená do horké kávy: chvíli míchejte a pak ji zkuste vylovit... Přepis GR tuto vlastnost tónů velmi dobře vystihuje.

Hybrid pchin-jinu a GR

Existuje také hybrid pchin-jinu a GR: qing, qirng, qiing, qingh, nebo též qing, qingh, qiing, qingy. Tyto „vylepšené“ systémy se snaží o zachování výhod obou: jednoznačnosti zápisu hláskové části slov u pchin-jinu a jasného rozlišení intonační části slov u GR.

Srovnávací tabulka dvou čínských slabik zapsaných v různých přepisovacích systémech:

 

Wade-Giles          Pinyin        GR (hybrid)     Český přepis       

   chan1               zhān            zhan               čan

   chan2               zhán            zhanh             čan

   chan3               zhăn            zhaan             čan

   chan4               zhàn            zhany             čan

                                              

   hsüeh1             xūe             xue                 süe       

   hsüeh2             xúe             xueh               süe       

   hsüeh3             xŭe             xuue               süe       

   hsüeh4             xùe             xuey               süe